Již tento příspěvek se ponese na vlně rozvinutí tématu zodpovědnosti, na které mě přivedl i citát od Zygmunta Baumana. Ten popisuje svět, který se kolem nás otáčí, takto: „Tekutá láska. Tekuté vztahy. Závazky jako sprosté slovo. Svět se změnil v jedno velké obchodní centrum, kde si můžeme kdykoliv uspokojit jakékoliv přání. Obchody nebudují vztahy, ale jsou živi z krátké životnosti našich přání. A my máme vzadu v hlavě tu myšlenku, že někde je obchod, ve kterém bude něco levnější, hezčí a v akci. Nebo že to prostě vrátíme. Je na světě nedostatek lidí, kteří jsou ochotni dělat pevné závazky, nebo je jen málo těch, pro které jsme ochotni je dělat?“
Začít lze jen u sebe
Častým omylem a pastí při přistupování ke vztahům je zacílenost na vztah samotný. Dávám ho pak do popředí na svůj úkor. Naplňuje to zcela rčení, že „Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly“. Pokud totiž přistupuji se záměrem pracovat v prvé řadě na vztahu či pro něj, tak se Já sám pro vztah vytrácím. Snadno pak zapomenu na své potřeby, své hranice a hlavně svou zodpovědnost za život, který vedu… Kořenem této tendence je ZÁVISLOST, skrytá snahou vztah udržet. To neodvratně vede k tomu, že se časem stávám pro vztah neviditelný. A existuje i progresivnější forma. A to, pokud dám na 1. místo partnera/ku. Právě zde je třeba se více rozepsat na téma KO kritéria, nebo jinak řečeno naše páteřní potřeby.
Páteřní potřeby – výzva vyhraněnosti
Pokud to se svým životem, vztahem, prací myslím opravdu vážně, jinými slovy pojímám se/to z dlouhodobého hlediska, např. v oblasti partnerství nehledám jen partnera, ale životního partnera, tak je vhodné směřovat ke křtu ohněm. „Dát se totálně na první místo, nekompromisně pojmenovat osobní potřeby, přes které tzv. nejede vlak.“ Tudíž mohu u nich udělit pouze jednorázovou a zcela výjimečnou výjimku, ale nelze si je dlouhodobě nenaplňovat, aniž by to nesnížilo kvalitu mého života, potažmo mou vlastní hodnotu. Zjednodušeně řečeno nelze tvrdit, že se mám rád a zároveň na sebe kašlat. Na což navazuje - Tak jak mám rád sám sebe, tak stejně nebo méně mám rád i ostatní. Nastavuji tím de facto měřítko či limit pro náklonnost, intimitu a důvěrnost k druhým.
Výzva otevřené komunikace
„Komunikuj se. Jasně, přímo a totálně. Dbej o sebe. Řekni si nahlas o své potřeby…“ Kolik nedorozumění, frustrace, ukřivděnosti a dalších svízelí by ve vztahu vymizelo, pokud bych to uměl. A při tom je to tak snadné. Stačí mít kuráž a dovolit si říci nahlas o své potřeby…
Nicméně to po nás vyžaduje bedlivou pozornost. Je tak lákavé odevzdat zodpovědnost, či zaměnit představu za realitu a nebo trvat na své pravdě. Jenže toto vše vytváří kluzký svah plný úskalí. A cesta za OSVOBOZENÍM, pak může snadno skončit opět upadnutím do tenat závislostí.
To oč tu běží je přirozenost. Být spontánní a autentický. Pokud to myslím s jakýmkoliv vztahem vážně, včetně vztahu sama k sobě, tak toto je bezpochyby základ.
Úskalí aneb Problematika očekávání
Bezpochyby nejvyšší metou je nemít žádná očekávání, oprostit se od nich. Ale v realitě jsem často od tohoto stavu velmi vzdálen. A tak než se zcela osvobodím od lpění na své představě a očekávání, tak je kýženým mezikrokem si očekávání ponechat, nicméně být připraven i na jejich nenaplnění. Což v životě často vnímám jako odmítnutí, které mě zraňuje. Tudíž je pro vztah je zátěží.
A jelikož platí zlaté pravidlo každé změny: „Lze začít tam, kde jsem teď! A pouze s tím co aktuálně mám? (životní situace, fyzický a psychický stav atd.). Vyhnu se tak četným rizikům. Pokud od začátku mířím na metu nejvyšší, tak se často setkám s neúspěchem v podobě selhání a následně s pochybnostmi a demotivací. A tak i nepochybně žádoucí věc může zapadnout pod tíhou nepříjemných pocitů.
Pokora - Umění načasování
Dalším kriteriem pro vědomé vztahování je umění pasivity. Spočívá v rozvinutí intuice a pozornosti, jenž mi nedovolí neustále usilovat o akci. Dokážeme pak počkat na ten pravý okamžik, pravou chvíli, kdy je kýžené nejsnáze dostupné, tzn. je pro ně prostor. Dávám ti i prostor, aby se to událo samovolně. Vyhnu se tak riziku, že budu tlačit proud řeky… V parafrázi na zenové mistry – „Když nic nejde dělat, tak nic nedělej…“ A pokud je prostor pro změnu, tak do toho jdi totálně a naplno.
Nejprve zkus připustit, že to může být i jinak. Protože dokud si to nedokážeš představit, tak to ani v životě nenastane. A život je to jediné, co máme.
Příště bude téma: Vztahy pro každý den 3
Autor článku: Vladimír Münz (1970)Konzultant, průvodce změnou a městský šaman
Moje motta: „Probouzím v lidech chuť žít svobodně a objevit svou vizi“ a „Pomáhám lidem obnovovat vztahy díky obnovení vztahu k sobě samému.“
- 4letý trénink Mužská síla (Thomas Greiner, SRN)
- roční výcvik v Rebalancingu (Satyarthi Peloquin, USA)
- 5letá praxe s klienty Seznamky Náhoda
Mám soukromou praxi - individuální konzultace pro klienty v krizových životních situacích a zlomech. Nabízím mužsky jasný a přímý postoj. Pracuji se 3xP = porozumění, prožitek a praxe. Umím nacházet srozumitelné pojmenování a orientaci v tématu. Jsem pozorný posluchač. Preferuji hledání dlouhodobého východiska před krátkodobou úlevou. Nechci vést, nabízím a nechávám svobodu rozhodnutí a volby u klienta. Poradenství poskytuji pouze v případě krizí a stavů nouze. Vždy hledám konkrétní kroky do praktického života.
Jsem podruhé šťastně ženat a hrdým otcem 6 dětí. Mimo to jsem vášnivý řezbář, kolážista a fotograf. Více na www.vladimirmunz.cz, www.zijsvemuzstvi.cz a www.parovka.cz.
Moje osobní motto: „Divokost je pramenem života, bez něj ho není. Vše krotké umírá.“
Komentáře
zatím žádný. Napište svůj komentář jako první - klikněte zde.