Smrt blízké osoby. Silný prožitek a hluboká osobní transformace. Příběh dcery a matky.
Co se stalo
Je pozdě v noci, čas jako takový pro mě už několik dní nehraje roli a to, že se ze dne stala noc, jsem rozpoznala díky tichu a tmy za okny oddělení JIP. Na tomto místě jsem byla po boku mé milované mamušky, která se snažila vybojovat si alespoň ještě trochu času mezi námi i když výrazy doktorů a sester dávaly značné indicie, že s námi už dlouho nezůstane.Ta malá holčička, která se v této bezmocné chvíli ve mne ozývala čím dál hlasitěji, si tuto myšlenku zakázala, ač se drala napovrch v každý nestřežený okamžik. Všechny ty hadičky, přístroje a hlasy přicházející z chodby mne stále poutaly k realitě, která se odehrávala v tomto ponurém pokoji. V mysli jsem se však toulala mezi prosbami, modlitbami, smlouváním s bohem a projevy vnitřního vzteku až do vyčerpání, kdy chvílemi nezůstalo nic jiného než jen ticho. Takto uběhlo pár dní.
Když jsem se jednoho večera loučila s maminkou, která byla už dávno v umělém spánku a vysvětlovala ji, že si jedu odpočinout a hned ráno za ni přijedu, hlavou se mi honily myšlenky, ať neodjíždím a nenechávám ji samotnou. Apel sester, které už i tak asi porušovaly všechny pravidla a nechávaly mě u ní i do noci byl neoblomný. Musíte si odpočinout, takto se nám tady sesypete také. Poslechla jsem. Snad proto, že jsem v sobě nenašla sílu odporovat nebo také, ač se mi to těžko píše, jsem se potřebovala nadechnout vzduchu, který by nebyl prosycený všudy přítomnou bolestí.
Jak k tomu došlo a co k tomu bezprostředně předcházelo
Je ráno, ani nevím, jak jsem usnula. Otevřu oči, rozhlížím se a hlavou mi projede, NEBYL TO SEN. Okamžitě šmátrám po telefonu, zda někdo z nemocnice nevolal. Mobil žádný hovor neukazuje, ale ani tak se nemohu zbavit pocitu, že musím co nejrychleji vyrazit. Volali by ti, znělo mi v uších, měli to mít poznačené všichni doktoři, že když bude nejhůř, chceš u ní být. Uklidni se! Říkala jsem si už i nahlas, ale třesoucí tělo, jako by slovům nerozumělo.Necelých deset minut, takto krátký a přitom tak dlouhý časový úsek mě dělil od toho, abych mohla svou milovanou mamušku na její cestě vyprovodit. Vše se zastavilo a v hlavě mi znělo, NESTIHLA JSEM TO, ODPUSŤ MI, ODPUSŤ. Slzy se draly ven, nic nedávalo smysl a bolest, která v tu chvíli byla snad v každé buňce mého těla mi připomínala, že to není sen.
Procházela jsem chodbou oddělení a cítila jsem pohledy sester a doktorů, kteří věděli, kam mířím. Asi proto také jejich pohledy vyzařovaly soucit a lítost. Já jsem v tu chvíli jen šla, šla a snažila se nepodívat se na nikoho přímo, protože ve skrytu duše jsem věděla, že oni ani já o propojení bolestných pohledů netoužíme.
Stojím u lůžka, byla nám dopřána alespoň tato možnost se rozloučit. Je ticho, slzy se zastavily, a ač promlouvám někdy nahlas a někdy jen v duchu, tak cítím, že jsem vyslyšena. Počkala na mne, ano, jsem si jistá i přes to, že přístroje byly dávno utichlé a leckterý doktor by mi řekl, že blouzním a jestli chci léky na uklidnění. Mé rozechvělé tělo se zklidnilo, vnímala jsem každý svůj nádech a výdech. Bezmoc se rozpustila a zaplavil mě pocit vděku a lásky, který jsem se ji snažila ještě alespoň takto předat.
Popis vnitřní změny
Uběhl nějaký čas a já se chtě nechtě musela vrátit do všedního dění. Práce, domácnost, nějaký ten koníček a povinnosti. Už dávno před touto událostí se mi hlavou honily otázky, jaký to má všechno smysl, čeho se stále bojím a proč chodím do práce, která mě ubíjí. Odpověděla jsem si vždy pohotově. Neriskuj, musíš platit nájem atd….. Všichni to tak mají. Roky šly dál a já se v těchto kolejích ztratila. Když se tyto myšlenky a pocity připomněly, nahradila jsem je víkendy s přáteli a čímkoliv jiným, než zastavením se a přiznáním si, že nejsem dlouhodobě šťastná.Teď to bylo ale jiné. Nešlo popřít, že má nejmilovanější osůbka už tady není. Nešlo se dívat přes prsty tak, jako když se to stane někomu jinému a nám je to líto, ale je to tak vzdálené. Nyní už nebylo možné sledovat koloběh života z dálky. Byla jsem svědkem, že během minuty se vše může změnit a zůstanou jen nevyřčená slova. Přistihla jsem se, že přemýšlím nad větami, které často používám: Jednou bych mohla, až přijde lepší příležitost, teď se to nehodí, co když to nevyjde, nejsem na to dost dobrá a mohla bych pokračovat na další dvě stránky. Nyní se k otázkám ohledně vnitřní nespokojenosti přidaly i otázky ohledně životu po živote, víry a cesty kterou jsem si snad kdysi dávno vybrala. Odpovědi si ke mně nacházely cestu nejrůznějšími způsoby.
Jak se touto transformací změnil můj život
Přibylo dnů, kdy jsem chtěla trávit více času o samotě, nikdy mi krátkodobá samota nevadila, ale nyní jsem cítila, že ji vyloženě potřebuji. Hodně večerů jsem začala trávit jen tak v tichu, je to balzám pro mou věčně roztěkanou a přesycenou hlavu. Začala jsem zkoušet nové věci, které mě vždy lákaly, ale já, je odkládala. Třeba zkusit napsat své pocity a prožitky na papír, nebo tanec, miluji, jak dokáže rozproudit krev v těle. Víkendy prohýřené s přáteli do noci, jsem převážně nahradila touláním přírodou. Vždy jsem k ní měla silné pouto, ale nyní si už nebráním v ní trávit tolik času, kolik cítím, že potřebuji. Asi bych řekla, že se pomalu přestávám schovávat za všemožně rozptylující ruchy všedního dění.Proč byla tato transformace důležitá
Tato událost mi dopřála nahlédnout na život z jiné perspektivy.Nemohu říct, že bych občas nesklouzávala ke starým vzorcům, které jsou snadnější a tudíž i pohodlnější, ale mohu říct, že jsem si alespoň tohoto chování vědoma.
Nemohu říct, že občas neudělám botu, ale už si ji snažím tak nevyčítat a doslova se nelynčovat. Snažím se na to nahlížet, že jsem si dovolila udělat chybu. Ano, dovolila jsem si se zmýlit. Možná to zní nesmyslně, ale pro mě hodně velké téma.
Nemohu říct, že už nikdy nepociťuji strach z neznáma. Jen s ním už nebojuji a tak nějak ho beru jako součást. Dobrá věc je, že čím víc si ho uvědomuji, tím míň je pro mne paralyzující.
Nemohu říct, že by mne už vůbec netížilo téma budoucnosti a jak to vše bude, pokud se například opravdu vzdám mých domnělých jistot, ala nevyhovujícího zaměstnání apod….. Ale jsem ochotná to risknout, maximálně opět skončím u druhého bodu „dovoluji si dělat chyby“. A s tímto bodem si už přeci umím poradit. Kam mé kroky dále povedou, vůbec netuším. Jediné co vím jistě je, že nabírají nový směr, můj směr.
A ještě jedna důležitá věc. Tam nahoře, tam až nad mraky, však vy víte kde, mám teď tu nejbáječnější bytůstku a ochránkyni ♥
JaNina
7.6.2020
Další příspěvky o osobní transformaci:
- Osobní transformace Zdeňka. Malováním proti strachu a úzkosti.
- Osobní transformace Martin Halama. Slunce uprostřed Vesmíru.
- Osobní transformace Martina Sloupová. Z jednoho štěstí do druhého.
- Osobní transformace Václava Chrástková. Mezi nebem a zemí.
- Osobní transformace Michaela Čápová. Hlava plná tajemství.
- Osobní transformace Vendula Strádalová. Jak mi koronavirus pomohl s mým vnitřním kritikem.
Další příspěvky mimo soutěž:
- Lucie Navarová. U zubaře ke znovuzrození.
- Lucie Navarová. Bouračkou ke svému poslání.
- Svatojakubská cesta Lucie Navarové.
- Osobní transformace Tomáš Michal. Vision quest.
- Osobní transformace Markéta Hrabalová. Biodanza mě pozvolna úplně proměnila.
- Má osobní cesta k sebevědomé ženě. Kamila Gaia.
- Jak jógové studio v Králově Dvoře procházelo korona krizí
- Osobní transformace Kamila Burdová. Atopický ekzém.
Od členů týmu Letacek.cz
- Osobní transformace Petra Frenz. Výpověď je vlastně super!
- Osobní transformace Nishkam. Meditace.
- Osobní transformace Magdaléna JP. Zázraky se dějí.
Komentáře