Napište svůj komentář

Klikněte na obrázek pro zvětšení.

Pro tuto skupinu jsem zřejmě jako první v Čechách přeložila knihu s přednáškami Osha – tehdy se jmenoval Bhagwan Srí Radžníš, o meditacích a dělali jsme je bez hudby, jen podle návodu. Samozřejmě přeložit knihu v té době znamenalo napsat ji na psacím stroji s 9 průklepy, z nichž ty poslední byly jen trochu zřetelné.  Také jsme si pronajímali statek poblíž Římova od letničního hnutí na přednášky a cvičení s Dr. Bholem a se Sw. Mahešváranandou. Tam se také konalo první tajné holotropní dýchání v Čechách, vedla ho matka prof. Grofa a dvě německé vyškolené facilitátorky. 

Snad nejdůležitější pro mě byla ale naše skupina „osobního růstu“. Po cvičení jógy jsme se sešli u někoho v bytě a mluvili na různá témata. Na závěr večera každý řekl svůj pocit z večera a z každého účastníka jednotlivě. Tam jsme se učili vyjadřovat otevřeně své pocity a přijímat pozitivní i negativní zpětné vazby. 
 

Ludmila Chrášťanská a Ram Dass
 

V r. 1992 jsem byla ve skotském Findhornu na jednom z modulů holotropního dýchání. Tehdy, těsně po revoluci, jsem byla nadšená otevřenou atmosférou, prací a životem v této velké komunitě. Něco takového bych si přála u nás, říkala jsem si v duchu.  Ve stejném roce jsem jako česká koordinátorka Mezinárodní transpersonální konference ITA poznala mnoho úžasných lidí, jak známých spirituálních učitelů (Jack Kornfield, RamDass), osobností vědy (Rupert Sheldrake, David Bohm) i umělců (africká skupina Olatunji). Cítila jsem se setkáními s nimi velmi inspirovaná. ….

V r. 1994 jsem koupila starý venkovský dům a začali jsme ho přebudovávat pomocí přátel a dobrovolných pomocníků při pracovních víkendech na Centrum. Byla bych si přála místo blíž u Prahy, ale přes všechno hledání jsme nenašli dům, který by byl tak krásně mimo vesnici v přírodě jako tento. Nějaký čas nás vesničani považovali zřejmě za sektu, myslivcům se nelíbilo bubnování… snažili jsme se nedůvěru prolomit, hráli jsme divadlo pro děti z vesnice. Dnes je to už mnohem lepší.

Asi po dvou letech jsem tento dům darovala Nadaci pro osobní rozvoj a zdraví. 

V květnu 1994 začaly práce na domě (např. stodolu a garáž předělat na meditační sál) a první kurs (byl to kurs Sebepoznávání, kreativity a osobního rozvoje) se konal v Centru už v září (tomu ovšem předcházelo mnoho pracovních víkendů). Místo skla byly v oknech plasty (to jsme ještě nestačili dodělat), celý týden bylo větrno a tak to bylo, jak když máte kurs na plachetnici. Jinak  tento kurs „kreativity“ , jak mu říkáme pracovně, vzniknul už za minulého režimu. Jako idea na rybníce, když jsme se projížděly s kamarádkou psycholožkou na lodi a přišel nápad, pro techniky, které jsem znala z technických konferencí, uspořádat kurs tvořivosti. Přizvaly jsme k němu Dr. Kobylku a po prvním kursu, kterého se zúčastnil jeden z novinářů Mladé fronty a napsal o něm článek, jsem dostala 300 přihlášek. Byl to tehdy jeden z ostrůvků „pozitivní deviace“. Účastníci byli kursem nadšeni (až na ty, které vyslal podnik bez jejich motivace a kteří si představovali dovolenou s večerním alkoholem) a většinou chtěli pokračovat, a tak vznikla kreativita 1, 2… až 7 a pak jsme je začínali nazývat A, B, C. Letos se koná již třiadvacáté pokračování. Tyto kursy doznaly značnou změnu v náplni, tvořivost zůstává, ale přibyla vnitřní práce, sebepoznávání, překonávání svých hranic, výcvik v komunikaci… Na „kreativitě“ jsou velmi kvalitní lektoři a tím, že kurs trvá od středy večer do neděle, se tam z neznámých lidí vytvoří jednolitá parta. Z iniciativy účastníků vzniklo několik skupin na FB a stále sdílí úspěchy, problémy, výzvy a podporují se v těžkých životních situacích. 

Je to velká radost vidět velké pozitivní změny, když se vám lidi mění před očima. Jako příklad: vzpomínám si, že jsem si kdysi všimla dvou účastníků – poprvé přijeli jako nejisté nesebevědomé osobnosti a najednou tu stáli dva muži velmi pevně nohama na zemi a jasně v přítomnosti. Když jsem se jich ptala, co změnu způsobilo, ten jeden vyprávěl, že přežil pobyt v lavině. Ten druhý řekl „byl jsem tu přece na kreativitě.  Začal jsem žít podle toho“.

Letos jsem dostala dopis od čerstvého absolventa psychologické fakulty, který strávil půl roku v různých ášrámech v Indii a který napsal: „V meditacích se vracím na svůj první kurs kreativity, bylo to v zimě a bylo mi osmnáct. Mluvíme tady o vnitřním štěstí, které přijde, když ztišíme mysl a já cítím, že přesně takhle jsem to na Nesměni zažíval. Opět se mi potvrzuje, že to, kvůli čemu člověk jede přes půl světa, má ve skutečnosti za chalupou.“

Od začátku bylo smyslem tohoto centra a všech akcí rozvíjet náš lidský potenciál bez gurua či jedné pevně dané doktríny. Program nebyl výsledkem nějaké jasné koncepce, vše se spíš dělo samo, jak jsem potkávala na sebevzdělávacích a rozvojových akcích u nás i v zahraničí zajímavé lektory a zajímavá témata. Pozvala jsem je do Nesměně a většinou se do místa i lidí zamilovali a měli zájem vracet se znovu, i když byli z daleké ciziny (např. Shams-ud-din, MUDr Janzen a mnoho tanečních učitelů z Německa, Zahira z Nového Zélandu, Sw. Kévala z Kostariky, Kristina Horning a Jorge Redtailhawk z USA).
 

Centrum se sice jmenuje centrum osobního rozvoje, ale někdy si říkáme, že přiléhavější by byl název centrum osobního zmenšování (ale to by možná úplně každý nepochopil :)). 
 

Pro mnohé je centrum, kde vládne přátelská neformální atmosféra, náhradou za mateřskou náruč. Tato matka si své děti nedrží, jen jim dává kořeny k tomu, aby poporostly a mohly vykročit samostatně do světa, o čemž svědčí např. to, že několik nesměňských účastníků založilo další centra osobního rozvoje.