Napište svůj komentář
Osobní transformace Michaela Čápová. Hlava plná tajemství.
Silný osobní příběh ženy, pro kterou je epilepsie bránou sebepoznání.
Vše začíná porodem. Prý. Byl zrovna úplněk, ještě k tomu dvě šestky v kalendáři; uznejte, impozantní nástup. Fofrovala jsem, na pozemském světě jsem se ocitla všehovšudy za dvě hodinky. Nikdo v tom nehledal žádnou zvláštnost, mamce gratulovali, že si to umí zařídit, já si vískala radostí a bylo mi tady dobře. Rostla jsem jak z vody, oproti tomu spěchu na začátku jsem se pohybovala velice rozvláčným tempem a když na mne někdo houknul, neměla jsem daleko k slzám.
„Chvátni.“ Bůů.
„Vylez tam.“
„Já se bojím.“ Bůů.
Později to už nikoho nepřekvapovalo. Tety ve školce se s tím naučily počítat a protože mou povahu všichni až na výjimky brali na vědomí, žila jsem si ve svém mikrosvětě spokojeně a bez nervózy. Abych nelhala, drobné výchylky se naskytly, ale zpětně za to občasné psychické otužování děkuji.
Puberta. Prý čas revolty, hledání vlastní identity. Já ji nenašla, spíš jsem si ujasnila, kudy má cesta nevede. Prodrala jsem se střední, rozuměj ekonomickou školou, se zaťatým vším možným, jen abych odmaturovala a měla to za sebou. Proč jsem tenkrát nediskutovala, dodnes nevím. Všichni jsme viděli, že to není můj šálek kávy, ale kam se mnou? Po maturitě se ukáže.
To ano. Dva měsíce před dnem M jsem se na diskotéce skácela k zemi, zavrtěla se párkrát ze strany na stranu a později si vyslechla diagnózu Epilepsie. Co s tím? Je mi devatenáct, o epině mám jen letmé tušení a navíc se cítím v pohodě, tak proč se s tím zatěžovat. Paní doktorka je stejného názoru, jeden záchvat nemoc nedělá, tudíž mám nejspíš vyhráno. Brát to jako varování před sebedestruktivním životním stylem? Nedržet dietky, nespat, nepařit? O stresu je skoro zbytečné se zmiňovat. Neblázněte!
Mám po maturitě a sebereflexe je jen slovo v encyklopedii. Nevadí. Jedeme dál, musím toho ještě tolik poznat. Dvakrát rodím, spánek je nedostatkové zboží a světe div se, má hlava jede na sto procent. Musím si sice opatřit brýle, občas se dostaví migrénka, ale co je to oproti té dávné lapálii.
Asi tušíte, že muselo přijít něco, co mne postavilo do latě. Jinak bych vám vlastně svůj příběh ani nepsala. Někomu stačí pár znamení a dosadí si, že by měl začít od začátku. Druzí větří, měli by se zamyslet, ale ještě není tak špatně. Zbytek má nad sebou dobrého anděla strážného, který to s ním dotáhne až do osudné chvíle, protože předtím na drobná znamení pozemšťan v zásadě nereagoval. A pak se děj vůle Páně. Andělíček ví, že se to zvládne, jinak by ho přece tak intenzivně neopatroval a pokud je to ta slavná poslední chvilka, dělal co mohl, jen ten „jeho“ smrtelník byl zkrátka a bez pardonu hlava natvrdlá.
Sebe tipuji na předposlední variantu, naštěstí. Dali jsme si repete. Jeden kvalitní, typický, epileptický, se vším, co k tomu patří a s hospitalizací, protože vše bylo tak grand, že manžel musel volat záchranku. S pokousaným jazykem si se spolunocležníky evidentně moc nepopovídám, nezbývá mi než ležet a najednou je mi do breku.
„Co chceš víc?“ říká mi.
„Si děláš srandu? Víš, jak mi je?“
„Je mi to jasný, nic moc, ale když ty se k sobě chováš neuvěřitelně blbě.“
„Blbě? Vždyť takhle nás jede většina. Přes den v práci, pak s dětmi a večer doděláváme zbytek.“
„Seš si jistá? Nemají to všechny takhle nastavený.“
„Neznám holky, co by nechtěly mít uklizeno, upravený děti a plný žaludky. Nemluvě o tom, že při tom všem ještě chodíme do práce.“
„Jo, ale nemusí vytírat každý den a když si náhodou ratolesti kydnou na tričko, nenutí je hned celej outfit házet do prádla.“
Jak si tak imaginárně vedu rozhovor s tím svým nebeským opatrovníkem, představuju si, že teď nejspíš vzrušeně mává křídly a má i ruce v bok. Otázkou zůstává, jestli má něco takového vůbec v povaze.
„Taky bych nikdy nevěřila, že budu taková. Ani ve snu by mně to nenapadlo. Vždycky jsem nad takovou mámou kroutila hlavou, viď. Ale nejsem takovej extrém, ne?“
„Právě, že nejsi. Jedeš na záložní pohon, protože tenhle aspekt nemáš v povaze. Proto tě to tak vysiluje, Bůh ví, kde jsi ten pocit získala. Vím, že víš, jenže to si musíš zpracovat sama.“
„Dík. Chtěla jsem jen obstát.“
„Jo, jo, to jsi mi říkala několikrát. Cožpak ale nevíš, že zpovídat se ve finále budeš jen sama sobě? Co s tou tvojí tělesnou schránkou, když bude takhle zdevastovaná? To pak můžeš být ve skrytu duše člověk jak se patří, ale k čemu ti to bude, když budeš ležet jak lazar?“
„Tobě se to řekne, to nejde lousknutím prstu.“
„Taky po tobě nechci zázraky na počkání. Bude mi stačit snaha. Bavíš mne, jsem s tebou rád, jen mi to rve pírka z křídel, když vidím, jak sama sebe trýzníš. Proto jsme ti taky do vínku nadělili tu zvláštnost v hlavě, aby sis došla k podstatě věci.“
„Aha. A jak poznám, že je to ono? Jestli mi teprve v pětatřiceti začíná docházet, zač je toho loket, bude to se mnou nejspíš na dlouho.“
„Jsi na dobré cestě, jinak bych s tebou do toho nešel.“
Bum, konec. Už je ráno. To je informací. Jak je uchopit? Miluju svoje sny, jen bych na ně někdy potřebovala překladač. Ten dnešní nemohu dostat z hlavy. Že by to měl být tedy spíš restart než retard? Už den ležím v nemocnici, za sebou několik vyšetření a informace všehovšudy taková, že epilepsie tu se mnou bude nejspíš napořád a je jen na mne, jak se k tomu postavím.
Ozývá se pořád.
„Andělíčku, nejspíš mi pořád něco uniká. Mám pocit, že pomaleji konat už snad ani nejde.“
„Vážně? A kdo mluvil o zpomalování. Podívej se na sebe.“
„Zase. Do háje. Co mám víc?“
„Na venek dobrý, ale jak je to uvnitř, to ti asi povídat nemusím. A neříkej mi, že nevíš.“
„S tebou to vážně není lehký. Hlídáš skvěle, ale když chci konkrétní informaci, zamáváš křídly a prej hledej si sám.“
„Návody na život nevedeme, to by bylo přelidněno.“
„Dík, s tebou je řeč. Jsi hodnej, že jsi ještě neodletěl. Ale to putování dovnitř stojí tolik sil.“
„Hm, pamatuješ? Nesliboval jsem ti zázraky na počkání. Někdy mi připadáš jak malý děcko. Tak neponaučitelná.“ Poněkud étericky se vznáší mezi hvězdami a kroutí hlavou.
„A jestli tu s tebou budu celou noc plkat o jádru pudla, budeš ráno k nepoužití. Nebádej a spi. Dobrou.“
„Dík. Dobrá rada.“
Takže s odvahou a popravdě, říkal. Zase na začátku. Sakra, sakra. Nádech, výdech, jako tenkrát 6., s vervou a s rozběhem. Startuju na novo, jen doufám, že tentokrát to bude bez zranění.
„Proč? Bez těch karambolů by to nebylo ono.“
„Už mlčím. To byla jen taková řečnická poznámka.“
To už je ale další sen. Bez brýlí a s vědomím.
7.6.2020
Michaela Čápová
Osobní transformace Nishkam. Meditace.
Osobní transformace Magdaléna JP. Zázraky se dějí.
„Chvátni.“ Bůů.
„Vylez tam.“
„Já se bojím.“ Bůů.
Později to už nikoho nepřekvapovalo. Tety ve školce se s tím naučily počítat a protože mou povahu všichni až na výjimky brali na vědomí, žila jsem si ve svém mikrosvětě spokojeně a bez nervózy. Abych nelhala, drobné výchylky se naskytly, ale zpětně za to občasné psychické otužování děkuji.
Puberta. Prý čas revolty, hledání vlastní identity. Já ji nenašla, spíš jsem si ujasnila, kudy má cesta nevede. Prodrala jsem se střední, rozuměj ekonomickou školou, se zaťatým vším možným, jen abych odmaturovala a měla to za sebou. Proč jsem tenkrát nediskutovala, dodnes nevím. Všichni jsme viděli, že to není můj šálek kávy, ale kam se mnou? Po maturitě se ukáže.
To ano. Dva měsíce před dnem M jsem se na diskotéce skácela k zemi, zavrtěla se párkrát ze strany na stranu a později si vyslechla diagnózu Epilepsie. Co s tím? Je mi devatenáct, o epině mám jen letmé tušení a navíc se cítím v pohodě, tak proč se s tím zatěžovat. Paní doktorka je stejného názoru, jeden záchvat nemoc nedělá, tudíž mám nejspíš vyhráno. Brát to jako varování před sebedestruktivním životním stylem? Nedržet dietky, nespat, nepařit? O stresu je skoro zbytečné se zmiňovat. Neblázněte!
Mám po maturitě a sebereflexe je jen slovo v encyklopedii. Nevadí. Jedeme dál, musím toho ještě tolik poznat. Dvakrát rodím, spánek je nedostatkové zboží a světe div se, má hlava jede na sto procent. Musím si sice opatřit brýle, občas se dostaví migrénka, ale co je to oproti té dávné lapálii.
Asi tušíte, že muselo přijít něco, co mne postavilo do latě. Jinak bych vám vlastně svůj příběh ani nepsala. Někomu stačí pár znamení a dosadí si, že by měl začít od začátku. Druzí větří, měli by se zamyslet, ale ještě není tak špatně. Zbytek má nad sebou dobrého anděla strážného, který to s ním dotáhne až do osudné chvíle, protože předtím na drobná znamení pozemšťan v zásadě nereagoval. A pak se děj vůle Páně. Andělíček ví, že se to zvládne, jinak by ho přece tak intenzivně neopatroval a pokud je to ta slavná poslední chvilka, dělal co mohl, jen ten „jeho“ smrtelník byl zkrátka a bez pardonu hlava natvrdlá.
Sebe tipuji na předposlední variantu, naštěstí. Dali jsme si repete. Jeden kvalitní, typický, epileptický, se vším, co k tomu patří a s hospitalizací, protože vše bylo tak grand, že manžel musel volat záchranku. S pokousaným jazykem si se spolunocležníky evidentně moc nepopovídám, nezbývá mi než ležet a najednou je mi do breku.
„Co chceš víc?“ říká mi.
„Si děláš srandu? Víš, jak mi je?“
„Je mi to jasný, nic moc, ale když ty se k sobě chováš neuvěřitelně blbě.“
„Blbě? Vždyť takhle nás jede většina. Přes den v práci, pak s dětmi a večer doděláváme zbytek.“
„Seš si jistá? Nemají to všechny takhle nastavený.“
„Neznám holky, co by nechtěly mít uklizeno, upravený děti a plný žaludky. Nemluvě o tom, že při tom všem ještě chodíme do práce.“
„Jo, ale nemusí vytírat každý den a když si náhodou ratolesti kydnou na tričko, nenutí je hned celej outfit házet do prádla.“
Jak si tak imaginárně vedu rozhovor s tím svým nebeským opatrovníkem, představuju si, že teď nejspíš vzrušeně mává křídly a má i ruce v bok. Otázkou zůstává, jestli má něco takového vůbec v povaze.
„Taky bych nikdy nevěřila, že budu taková. Ani ve snu by mně to nenapadlo. Vždycky jsem nad takovou mámou kroutila hlavou, viď. Ale nejsem takovej extrém, ne?“
„Právě, že nejsi. Jedeš na záložní pohon, protože tenhle aspekt nemáš v povaze. Proto tě to tak vysiluje, Bůh ví, kde jsi ten pocit získala. Vím, že víš, jenže to si musíš zpracovat sama.“
„Dík. Chtěla jsem jen obstát.“
„Jo, jo, to jsi mi říkala několikrát. Cožpak ale nevíš, že zpovídat se ve finále budeš jen sama sobě? Co s tou tvojí tělesnou schránkou, když bude takhle zdevastovaná? To pak můžeš být ve skrytu duše člověk jak se patří, ale k čemu ti to bude, když budeš ležet jak lazar?“
„Tobě se to řekne, to nejde lousknutím prstu.“
„Taky po tobě nechci zázraky na počkání. Bude mi stačit snaha. Bavíš mne, jsem s tebou rád, jen mi to rve pírka z křídel, když vidím, jak sama sebe trýzníš. Proto jsme ti taky do vínku nadělili tu zvláštnost v hlavě, aby sis došla k podstatě věci.“
„Aha. A jak poznám, že je to ono? Jestli mi teprve v pětatřiceti začíná docházet, zač je toho loket, bude to se mnou nejspíš na dlouho.“
„Jsi na dobré cestě, jinak bych s tebou do toho nešel.“
Bum, konec. Už je ráno. To je informací. Jak je uchopit? Miluju svoje sny, jen bych na ně někdy potřebovala překladač. Ten dnešní nemohu dostat z hlavy. Že by to měl být tedy spíš restart než retard? Už den ležím v nemocnici, za sebou několik vyšetření a informace všehovšudy taková, že epilepsie tu se mnou bude nejspíš napořád a je jen na mne, jak se k tomu postavím.
Ozývá se pořád.
„Andělíčku, nejspíš mi pořád něco uniká. Mám pocit, že pomaleji konat už snad ani nejde.“
„Vážně? A kdo mluvil o zpomalování. Podívej se na sebe.“
„Zase. Do háje. Co mám víc?“
„Na venek dobrý, ale jak je to uvnitř, to ti asi povídat nemusím. A neříkej mi, že nevíš.“
„S tebou to vážně není lehký. Hlídáš skvěle, ale když chci konkrétní informaci, zamáváš křídly a prej hledej si sám.“
„Návody na život nevedeme, to by bylo přelidněno.“
„Dík, s tebou je řeč. Jsi hodnej, že jsi ještě neodletěl. Ale to putování dovnitř stojí tolik sil.“
„Hm, pamatuješ? Nesliboval jsem ti zázraky na počkání. Někdy mi připadáš jak malý děcko. Tak neponaučitelná.“ Poněkud étericky se vznáší mezi hvězdami a kroutí hlavou.
„A jestli tu s tebou budu celou noc plkat o jádru pudla, budeš ráno k nepoužití. Nebádej a spi. Dobrou.“
„Dík. Dobrá rada.“
Takže s odvahou a popravdě, říkal. Zase na začátku. Sakra, sakra. Nádech, výdech, jako tenkrát 6., s vervou a s rozběhem. Startuju na novo, jen doufám, že tentokrát to bude bez zranění.
„Proč? Bez těch karambolů by to nebylo ono.“
„Už mlčím. To byla jen taková řečnická poznámka.“
To už je ale další sen. Bez brýlí a s vědomím.
7.6.2020
Michaela Čápová
Další příspěvky o osobní transformaci:
- Osobní transformace Zdeňka. Malováním proti strachu a úzkosti.
- Osobní transformace Martin Halama. Slunce uprostřed Vesmíru.
- Osobní transformace Martina Sloupová. Z jednoho štěstí do druhého.
- Osobní transformace JaNina. Když utichne vše kolem nás a zůstane vděčnost a láska.
- Osobní transformace Václava Chrástková. Mezi nebem a zemí.
- Osobní transformace Vendula Strádalová. Jak mi koronavirus pomohl s mým vnitřním kritikem.
Další příspěvky mimo soutěž:
- Lucie Navarová. U zubaře ke znovuzrození.
- Lucie Navarová. Bouračkou ke svému poslání.
- Svatojakubská cesta Lucie Navarové.
- Osobní transformace Tomáš Michal. Vision quest.
- Osobní transformace Markéta Hrabalová. Biodanza mě pozvolna úplně proměnila.
- Má osobní cesta k sebevědomé ženě. Kamila Gaia.
- Jak jógové studio v Králově Dvoře procházelo korona krizí
- Osobní transformace Kamila Burdová. Atopický ekzém.
Od členů týmu Letacek.cz
Osobní transformace Petra Frenz. Výpověď je vlastně super!Osobní transformace Nishkam. Meditace.
Osobní transformace Magdaléna JP. Zázraky se dějí.
❤
Pro sdílení použijte prosím nová vyjíždějící tlačítka vlevo (na mobilu dole) na stránce. Pokud se tlačítka nezobrazují, odrollujte trochu níž.