Napište svůj komentář

Svatojakubská cesta – můj dávný sen. Často jsem si představovala, jaké to bude „až jednou“. Poslouchala jsem a četla příběhy těch, co to zažili, sledovala filmy a videa. Pořád ale nebyl čas, peníze nebo hlídání pro Joy, mou kočku...

Až když se před pár lety můj život dostal do slepé uličky. Byla jsem vyčerpaná ze zběsilého rytmu, který jsem tehdy považovala za přirozený. Bylo jasné, že takhle to dál nejde, ale vůbec jsem netušila, co a jak změnit.

Začátkem jara toho roku jsem šla na večeři s kamarádkami. Jedna z nich začala mluvit o tom, že se chystá na pouť do Santiaga de Compostela. Okamžitě jsem ožila – bylo mi jasné, co mám udělat. Když jsem se jí svěřila, sama se nabídla, že pohlídá Joy. Pustila jsem se do plánování podzimní cesty. Volání sílilo – všude jsem vídala mušle a další Svatojakubská znamení. Asi měsíc před odjezdem se přihlásily zdravotní problémy. O něco později pak „pre-Camino syndrom“ – úzkostné stavy, panika a strach ze smrti i ztráty zdravého rozumu – v noci jsem se budila hrůzou a nemohla spát.

Ta cesta byla nejlepším rozhodnutím mého života. Přestože jsem šla jen úsek (od brány Galicie do Santiaga, asi 200 km), dostalo se mi darů, o kterých se mi ani nesnilo! Pokaždé, když jsem něco potřebovala, potkala jsem někoho, kdo mi to poskytl. Když jsem měla něco navíc, vždycky se našel někdo, kdo to potřeboval. Zažila jsem proměnu svého nevědomého na cíl a výkon zaměřeného postoje do uvolněného putování v souladu s přirozeným rytmem svého těla i duše. Užívala jsem si pestré krásy své pouti všemi smysly. Po několika dnech jsem se dostala do stavu „flow“, kdy nejenže jsem necítila tíhu batohu, ani únavu těla, ale naopak to bylo jako bych plula, jako by mě něco neslo. Ten pocit naplnění lehkostí a radostí byl úžasný!

Jediným zklamáním bylo, že jsem nenašla odpověď na otázku, co je smyslem mého života. Sice ve mně během chůze zněla otázka: „Qu’est ce qui te rend heureuse?“ (Co Tě dělá šťastnou?), ale z nějakého důvodu jsem si na ní nedokázala odpovědět. A štvalo mě to. 

Domů jsem se vrátila plná síly, energie a odhodlání k „novému životu“. Do týdne přišla mámina diagnóza – rakovina prsu. Všechno jinak. Stěhování do bezbariérového bydlení, aby u mě mohla během léčení pobývat. Odklad plánovaných projektů. Propad příjmů. Reaktivace starých „mateřských zranění“.

Po roce a půl se máma uzdravila, já jsem si prošla spoustou ozdravných procesů, našla novou práci a vydala se na své druhé Camino. Tentokrát ze Santiaga k oceánu, na „konec světa“. Tam jsem konečně našla to, co jsem tak dlouho hledala, a mnohem víc. Třetí den svého putování jsem poprvé nahlas vyslovila vizi svého poslání, kterou jsem do té doby považovala za chiméru a nebrala jí vážně. Ten večer jsem znovu zažila stav „rozpuštění se“, splynutí se vším, zážitek dokonalé jednoty. A tentokrát jsem už nebyla sama. Bylo s kým sdílet. Pochopila jsem, co znamená pravá láska. 

Konec světa mi přinesl nový začátek.
 

Další články Lucie:

• První prožitek osobní transformace Lucie Navarové. U zubaře ke znovuzrození.
• Druhá osobní transformace Lucie Navarové. Bouračkou ke svému poslání.

1. Chcete se podělit o silný prožitek vaší osobní transformace? Napište nám na info@letacek.cz Jak by měl takový příspěvek vypadat se dozvíte v tomto článku Tvořivá soutěž Letacek.CZ - Zážitek osobní transformace Těšíme se!
2. Jestli sami pořádáte kurzy a nemáte je v našem katalogu, přidejte Vaše pozvánky tady. Je to zdarma.