Všechno mi ve škole neřekli. Touha dovědět se více mě přivedla na kurz o síle mysli. Sílu té své jsem poznala i 20 let poté, kdy jsem se zvětšila o 30 kilo.
Narodila jsem se se zvídavou hlavou. Škola mě ohromně bavila. Možnost dovědět se každý den další úžasné věci byla fascinující. Ke konci prázdnin se mi zdávalo o škole. Ne, šprtka jsem nebyla. Hnala mě touha dovědět se co nejvíce o tom úžasném světe, ve kterém jsem se vyskytla. Ta touha mě dovedla v půli 90. let k absolvování víkendového kurzu Zlatá mysl vedeném Čechoaustralanem Milanem Bodákem.
Přiznejte se, kolik z vás tímto kurzem, nebo Modrou alfou, prošlo? Byl také pro vás počátkem vnímání síly své mysli? Že to bylo parádní, ten přechod po žhavých uhlících? Pocit, že dokážeme vše, na co soustředěně pomyslíme, byl ohromující! Živě si vybavuji scénu z vlaku, kdy jsem si s údivem prohlížela své plosky nohou, a že mám fakt jen jediný puchýř v oblasti plic. To bylo to moje, tehdy ještě nediagnostikované, astma.
A pak jsem cestu aktivního sebepoznávání na několik let opustila. Vdala jsem se, porodila syna. Postavila modrý dům, aby smečka psů měla velkou zahradu. Mimochodem, tu smečku už dnes nemám. Koupila jsem si žluté autíčko. Prostě klasika. Věci, které jsem si kdysi vysnila. Ale ouha, měla jsem je, ale pocit štěstí, naplnění nikde. Sakriš, co s tím? A pak mi to došlo, movitosti, nemovitosti, hotovosti, ať jdou někam! To, co mě dělá opravdu šťastnou je poznávání, objevování toho, co mi ve škole neřekli.
Na tuto cestu jsem se poté, co jsem prošla vyhořením, zhroucením a reaktivními depresemi, vrátila. Tehdy jsem na vlastní kůži opět zažila sílu své mysli. Ležela jsem v posteli. V tom nejhorším psychickém stavu, který mě kdy potkal. Kdy se mi nechtělo už nic, ani dýchat. Tehdy jsem Vesmíru vyslala hlubokou prosbu: „Raději budu tlustá, než toto!“
No, a jsem. Splněno beze zbytku. Vždyť jsem si to přála! Mám to reklamovat Vesmíru, že těch 30 kilo navíc je už fakt moc? Vím, jak dopadli nevděčníci v pohádkách. Tak to raději pokoušet nebudu.
A co teď posledních 5 let ve volném čase dělám? Čtu, hodně čtu.
Knihy, internet, příspěvky ve fcbk skupinách. Hltám informace o jiném pohledu na svět. O pohledu bez materiálna a konzumu, kterým jsem obklopena. O tom, jak nebýt součástí manipulovatelného stáda. Mít jiné názory než většinová společnost.
Hodně toho, co jsem o opravdovém světě tušila, mi potvrdila kniha Život v přeludu Davida Icke. Ráda jsem se začetla do knih Sergeje Lazareva. A teď mi u postele leží Síla mysli od Johna Kehoe.
Tak to mám s osobním rozvojem já, Bára Morávková.
Budu vám tady na blogu psát. Budu se snažit vás nenudit. Slibuji!
Přiznejte se, kolik z vás tímto kurzem, nebo Modrou alfou, prošlo? Byl také pro vás počátkem vnímání síly své mysli? Že to bylo parádní, ten přechod po žhavých uhlících? Pocit, že dokážeme vše, na co soustředěně pomyslíme, byl ohromující! Živě si vybavuji scénu z vlaku, kdy jsem si s údivem prohlížela své plosky nohou, a že mám fakt jen jediný puchýř v oblasti plic. To bylo to moje, tehdy ještě nediagnostikované, astma.
A pak jsem cestu aktivního sebepoznávání na několik let opustila. Vdala jsem se, porodila syna. Postavila modrý dům, aby smečka psů měla velkou zahradu. Mimochodem, tu smečku už dnes nemám. Koupila jsem si žluté autíčko. Prostě klasika. Věci, které jsem si kdysi vysnila. Ale ouha, měla jsem je, ale pocit štěstí, naplnění nikde. Sakriš, co s tím? A pak mi to došlo, movitosti, nemovitosti, hotovosti, ať jdou někam! To, co mě dělá opravdu šťastnou je poznávání, objevování toho, co mi ve škole neřekli.
Na tuto cestu jsem se poté, co jsem prošla vyhořením, zhroucením a reaktivními depresemi, vrátila. Tehdy jsem na vlastní kůži opět zažila sílu své mysli. Ležela jsem v posteli. V tom nejhorším psychickém stavu, který mě kdy potkal. Kdy se mi nechtělo už nic, ani dýchat. Tehdy jsem Vesmíru vyslala hlubokou prosbu: „Raději budu tlustá, než toto!“
No, a jsem. Splněno beze zbytku. Vždyť jsem si to přála! Mám to reklamovat Vesmíru, že těch 30 kilo navíc je už fakt moc? Vím, jak dopadli nevděčníci v pohádkách. Tak to raději pokoušet nebudu.
A co teď posledních 5 let ve volném čase dělám? Čtu, hodně čtu.
Knihy, internet, příspěvky ve fcbk skupinách. Hltám informace o jiném pohledu na svět. O pohledu bez materiálna a konzumu, kterým jsem obklopena. O tom, jak nebýt součástí manipulovatelného stáda. Mít jiné názory než většinová společnost. Hodně toho, co jsem o opravdovém světě tušila, mi potvrdila kniha Život v přeludu Davida Icke. Ráda jsem se začetla do knih Sergeje Lazareva. A teď mi u postele leží Síla mysli od Johna Kehoe.
Tak to mám s osobním rozvojem já, Bára Morávková.
Budu vám tady na blogu psát. Budu se snažit vás nenudit. Slibuji!
Autorka článku: Bára Morávková
Více o Báře tady
Komentáře