Napište svůj komentář

Vilma si představovala krásný porod, skutečnost však byla úplně jiná. Její malé miminko navíc po porodu neustále plakalo a nešlo utišit. Rozhodnutí mu pomoci s sebou přinesl i velký posun v životě samotné Vilmy. Další skutečný příběh z terapeutické praxe Lenky Lorien.

Zoufalá maminka a zoufalé dítě

Vyhledala mě maminka Vilma. Její tříměsíční syn Hynek téměř nespal, často plakal a vyžadoval neustálý kontakt. Trpěl na bolesti bříška a často kakal. Vilma mě prosila, aby terapie proběhla co nejdříve, a tak jsem je přijala hned druhý den.

První sezení – Hynek dokončuje vlastní porod

Při prvním setkání jsem se zaměřila na miminko. Kraniosakrální terapií jsem postupně harmonizovala celé tělíčko a zaměřila se na bříško.

Plačící Hynek se propínal a vyžadoval nepřetržité kojení. Bylo na něm patrné, že se nenarodil přirozeně. Nožičkami se snažil odrážet, jako by chtěl prolézt porodními cestami. Tyto nedokončené procesy v těle jsem podpořila tak, aby mu bylo umožněno se posunovat.

Podobná tendence je velmi častá u miminek, která zůstala „uvězněna“ v porodních cestách a neprolezla jimi sama. Pomůžeme jim dokončit proces tak, že jim tlačíme do nožiček. Tento princip se dá aplikovat i u větších dětí a dospělých, protože traumatický otisk nedokončeného přirozeného porodu zůstává v těle přítomen. 

Po pár dnech mi Vilma poslala zprávu, že Hynek lépe spí a pláče méně. Vilmě se ulevilo také proto, že se sama mohla vyspat. 

První část druhého sezení – čas pro Vilmu

Miminko nelze ošetřovat odděleně od maminky, jsou spojené nádoby, které se navzájem ovlivňují. Proto jsem Vilmu poprosila, aby na první část druhého sezení terapie přišla sama. Hynka zatím venku nosil tatínek v nosítku.

Nejprve jsme s Vilmou probraly porod Hynka. Vilma si moc přála přirozený porod, ale během porodu se neotevírala dostatečně rychle. Nakonec pro ni byly porodní bolesti již nesnesitelné a lékaři použili epidural (*epidurální anestezii, metodu odstranění bolesti při porodu). Nedlouho na to se ale začala ztrácet srdeční činnost miminka. Vilmu uvedli do celkové narkózy a následoval urgentní císařský řez.

Jelikož byla Vilma pod narkózou, prvotní bonding (= vytváření citové vazby)  proběhl s tatínkem. Když se Vilma po několika hodinách probrala, cítila se bolavá, prázdná a „odpojená od svého těla“. Hynka jí nosily sestřičky každé tři hodiny na kojení.

Ačkoliv Vilma prožívala radost, že se stala maminkou, zároveň těžce nesla, že porod nedopadl dle jejích očekávání.  Vnímala, že už nemá takovou svobodu, jako kdysi, že nemá dostatek času pro sebe. Trpěla velkým spánkovým deficitem, bolela ji záda, cítila se vyčerpaná.

S Vilmou jsme se při rozhovoru dostaly i k jejímu dětství. Její tatínek se rád napil, a pak na malou Vilmu rád sahal. Nebylo jí to příjemné. Maminka Vilmy byla rázná a vzteklá, často se s otcem hádali. Když bylo Vilmě sedm let, prožila autonehodu, při které zemřel její dědeček. Ve dvanácti letech jí začaly deprese a ona začala brát antidepresiva. Postupem času se začala poškozovat a útěchu občas našla v alkoholu.

Přistoupila jsem ke kraniosakrálnímu ošetření. Vilmino tělo se brzy začalo třást, potřebovalo ze sebe dostat dlouhými léty nahromaděný stres. Při jedné z vizualizačních technik vyplula na povrch překvapivá pravda: Vilma vnímala kojení velmi rozporuplně. Dotek na bradavkách v ní spouštěl nepříjemné pocity, jako když na ni kdysi šahal otec. Bylo to o to náročnější, že kojení bylo často jediný způsob, jak malého Hynka utišit. Nechala jsem Vilmino tělo vybít všechno napětí a pak jsme se věnovaly všem tématům, která vyplula na povrch.

Třetí sezení – velké změny k lepšímu

Na třetím sezení jsme ošetřovaly Vilmino bříško, citlivé po císařském řezu, a pánev. Také jsme se věnovaly tématu hranic. Při vizualizační technice Vilma řekla svému otci rázné ne, vyjádřila mu svůj vztek a nesouhlas. Velmi se jí ulevilo. Mnoho času jsme věnovaly tématu kojení.

Když jsem při třetím sezení ošetřovala Hynka, jeho tělíčko bylo už mnohem klidnější a neplakal. Dle Vilmy se jeho spánek zlepšil velmi výrazně.

Spokojená máma, spokojené dítě    

Následovalo ještě jedno sezení, kde jsme už s Vilmou pouze dolaďovaly, co bylo třeba.  Ošetření Hynka probíhalo krásně – Hynek už byl úplně jiné miminko, smál se, vypadal spokojeně, neplakal.

Vilmě se, stejně jako Hynkovi, postupně velmi ulevilo. Porod pro ni znamenal veliký šok a chvíli trvalo, než se s ním smířila. Odpojení od vlastního těla, které prožívala, bylo obranným mechanismem a reakcí na sérií traumatických událostí včetně porodu. Postupně se do svého těla „vrátila“.

Vilma byla odhodlaná témata řešit, pochopila, že když se neuklidní ona, neuklidní se ani Hynek. Otevřela se důvěře ke mně a dala terapii potřebný čas, díky tomu u ní nastaly podstatné změny. Veliká podpora byl Vilmin manžel, který byl ochotný Hynka nosit v nosítku a dát tak své ženě prostor, aby řešila sebe sama.

Její cesta ještě není u konce, jsou další témata, která budou chtít zpracovat. Ale ona i Hynek se již cítí mnohem lépe. Miluji být svědkem podobných zázračných proměn.
 

• Stres v těhotenství může způsobit problémy s chůzí dítěte. Zkušenosti z terapie. 
• Problémy s intimitou může způsobit komplikovaný porod. Zkušenosti z terapie. 
• S čím může pomoci terapie zaměřená na tělo? Téměř se vším. 
• Somatické prožívání. Somatic experiencing® (SE™) 
• Panchakarma 
• Kraniosakrální terapie 
• Porod, porodní trauma a kraniosakrální terapie. 
• Umění jako cesta 
• Moje zkušenosti s prací ošetřovatele ve Velké Británii.