Napište svůj komentář

Skoro každý lidský příběh by vydal na knihu. Tohle je ten můj. O tom, jak jsem se dostal ke konstelacím a proč jimi žiji dodnes.

Martin a Silvie Skalovi, autorské foto

Co se stalo a jak k tomu došlo 

Pocházím z rodiny, která nefungovala zrovna ideálně. Jako malý kluk jsem zažil domácí násilí a následný odchod mého otce. Vyrůstal jsem mezi ženami. I díky tomu jsem dlouho hledal svoji sílu a důvěru v ní, svoji identitu a místo na zemi.

Nešťastné dětství definovalo všechny mé vztahy a to bylo peklo samo o sobě. Protloukal jsem se světem, jako „hodný kluk“ a snažil se dělat ty „správné věci“. A samozřejmě jsem doufal, že takto budu žít spokojený šťastný život.

Také jsem jako velice citlivý člověk měl svůj jedinečný svět. Mnoho lidí takto svět nevnímá, a tak už jen najít kamaráda natož lásku nebylo vůbec snadné. Přátelé byli povětšinou o dost starší a provázeli mne poznáním tohoto světa. Ale ta láska pořád nikde. 

Bylo mi skoro třicet a tehdy se jako blesk z čistého nebe objevila v mém životě dívka. Krásnější než slunce. Vysněná dívka, která se ze dne na den stala celým mým životem. Bylo to tak opojné, kouzelné, nádherné! Vedle mě byl najednou někdo, kdo mne viděl a kdo vnímal, to co já. Byli jsme spolu velmi intenzivně a hluboce.

A se stejnou rychlostí, kterou do mého života vtrhla, se ze dne na den rozhodla odejít. 

Dlouho jsem to považoval za největší prokletí. Zhroutil se mi celý svět! Ztratil jsem v jeden okamžik lásku, smysl života, přítele, důvěrníka i celou budoucnost. Jak hluboce jsem chápal známého, který si v podobné situaci sáhl na život!

Popis vnitřní změny

Do konstelací jsem se odhodlal s nadějí, že mě změní a díky této změně se moje vysněná žena vrátí. 

Přinesly mi první prozření, ve kterých jsem se odpoutával od matky. První krůčky, kdy jsem se potýkal s nutností urovnat vztah s mým otcem. Přestat jej nenávidět – vždyť žije ve mně! Vhledy, ve kterých jsem viděl širší souvislosti a dokázal jsem se objektivněji dívat i na již zmíněný, avšak nikoli dokonalý vztah. Viděl jsem projekce, které jsem si do ztracené milenky obtisknul a čekal jsem její absolutní přijetí, výměnou za oddanost.

Zrcadlo, které mi konstelace nastavovaly, neodráželo ty nejhezčí tváře. Ale pravda, ať bolestivá, mě vedla do nitra mojí bytosti a ukazovala mi, kde potřebuju vyrůst. Ukazovala mi zranění a falešná přesvědčení. A já se postupně, pěkně krok za krokem, proměňoval. 

Jak se touto transformací změnil můj život

Doufal jsem déle než pět let, že se přeci vrátí. Doufal jsem v druhou šanci. V zázrak.

Že tato ztráta, její odchod, byla největším darem, jaký mne mohl potkat, jsem pochopil až o mnoho let později. A nejen to. Pochopil jsem, že vztah, který jsem s ní žil, bych si dnes již nepřál. 

Se stejnou odhodlaností, kterou jsem vyživoval náš vztah, jsem se vrhnul i do sebeobjevování a osobního růstu. Každý den jsem trávil v knihách, seminářích a mnoha dostupných transformačních akcích. Až jsem jeden den zjistil, že jsem se stal novým člověkem. 

Ne lepším, ale pravdivějším. Už jsem se nebál svých stinných stránek, protože jsem pochopil, že je máme všichni. Stejně jako jsem přestal tlačit sám na sebe, abych konal jen „dobro“. Pochopil jsem, že záleží na úhlu pohledu a na tom, kdo to „dobro“ definuje. 

Připustil jsem, že chybovat je lidské a můj záměr poučit se a příště to udělat lépe, mnohdy stačí.

Začal jsem se mít rád. Vyrostl jsem a dospěl. Poprvé v životě jsem začal pociťovat, co si skutečně přeju a jaké jsou mé touhy.
I díky tomu mi dnes po boku stojí rovnocenná partnerka a já po lese nosím na ramenou naši malou dcerku:)

Další odkazy a články:

• Další příběhy osobní transformace - články na Letacek.cz