Napište svůj komentář

Silný příběh osobní tranformace Aleny Vejříkové, majitelky jógového studia Spiritcentrum v Králově Dvoře, spojený s korona krizí a lockdowny. Dá se tohle přežít?

„Nejsou věci dobré a věci zlé, jen naše mysl je takovými činí.“

Za okny se probouzí další den a ve vzduchu je cítit blížící se jaro. Sedím nad diářem plným poznámek, zaškrtnutých termínů a plánuji další akce pro naše jógově vzdělávací centrum. Uvědomuji si, že v poslední době nějak často přemýšlím o tom, že čas rychle běží a věci se dějí ještě dříve, než na ně stihnu pomyslet. Po pěti letech vedení studia, organizování seminářů, workshopů, pobytů, a nekonečně mnoho odcvičených hodin lekcí jógy, cítím únavu a potřebu zabrzdit. V tu chvíli ještě netuším, že „má prosba bude vyslyšena“…

Určitě si všichni vzpomeneme na první medializovaný případ covid nakaženého pána taxikáře, který bojoval o svůj život v nemocnici. Pak následovaly další případy a děsivé zprávy o kolabujících lidech na čínských ulicích, italských pacientech končících na umělé plicní ventilaci a tisíce dalších zvěstí o viru „co zabíjí“. V té době nikdo neměl ponětí, co přesně se stalo, a všichni jsme byli odkázáni jen na zprávy v médiích. Díky nejistotě se strach začal plíživě šířit do našich myslí. V pátek 13. března 2020 vláda vyhlásila první proticovidová opatření a lockdown, a mj. úplné uzavření jógových studií. Najednou, ze dne na den, bylo vše jinak.

Samozřejmě jsem v první vlně mezi nemocnými a prodělávám covid také. Není o co stát, příjemná nemoc to není. Ale mám své ověřené jógové a jiné alternativní praktiky, když onemocním, a tak dělám co můžu. Mezitím přemýšlím, co bude s naším jógovým studiem. Všechno přece běželo ve svém rytmu, systému a pravidelnosti, a bylo nastaveno tak, aby zajistilo jeho základní provoz. Nyní jsou ale pravidelné lekce jógy zastavené, kurzy přerušené, naplánované akce a pobyty zrušené. Hlavou mi běží obavy, jak to vše zvládnout, přeorganizovat, a hlavně přeplánovat dál. Ale v průběhu dalších tří měsíců zjistím, že se nedá naplánovat nic. To je pro mě nová situace. Pokaždé, když už si myslím, že vše končí a najdu vhodnou variantu, jak přepsat harmonogram studia, abych klientům umožnila dokončit jejich předplacené služby, znovu se objeví další opatření a termín ukončení lockdownu se odsouvá. Nemám ráda dluhy, vždy přebírám zodpovědnost, a možná i někdy za druhé. Učím se tedy nově zodpovědnost sdílet. Vždyť nikdo za vzniklou situaci nemůže. Neustálé vyřizování dotazů klientů, co bude s jejich registracemi, platbami, obesílání emailů, nabízení voucherů jako kompenzace bylo vysilující. Neměla jsem ani chuť na to, vymyslet něco nově a jinak. Prostě jsem byla paralyzovaná a v šoku. Připadala jsem si jako když sjíždím divokou řeku, nevidím kolem sebe nic, jen pádluji, sleduji obezřetně peřeje a netrpělivě čekám až přijde klidná voda. 

Někteří kolegové z branže se rychle přizpůsobili a začali lekce vysílat online. Mně to tak rychle nešlo. Neměla jsem potřebné vybavení a ani internetové zázemí. A možná ani má mysl nebyla v té době dostatečně flexibilní. Stýskalo se mi totiž po mých přesných plánech a rozvrzích, po mých jistotách. Stále jsem nechtěla přijmout novou situaci, spíše jsem čekala, „až se to přežene“. Ale jak známo, lpění a chtění, znamená utrpení. Nakonec jsem přeci jen se synem, který studiu zabezpečuje kompletní IT, zakoupili potřebnou techniku a připravili systém pro vysílání živých přenosů lekcí. Ale než jsme se stačili rozkoukat první lockdown skončil a studio se opět otevřelo. Bylo před prázdninami, červen 2020, a snad i díky slunci a dovoleným, jsem si chvíli mohla připadat, že se vlastně nic nestalo. Že by popírání skutečnosti, jako únik před realitou? Jenže léto znamená v jóga studiích „okurkovou sezónu“. A tak jsme cvičili pouze červen a červenec a v srpnu jsme rozvrh zrušili úplně. Zájem byl minimální. O to více jsem se těšila na září, až otevřeme nové kurzy jógy a budeme mít prostředky na další provoz studia. Pomalu na nás totiž začínala dotírat finanční situace a dopady tříměsíčního jarního lockdownu. Je třeba říct, že studio je v pronájmu a má spoustu dalších pravidelných měsíčních závazků.
  V září 2020 jsme tedy radostně otevřeli kurzy, a přestože účast byla poloviční, než jsme byli zvyklí, trochu se nám ulevilo. Opět jsme se těšili z naší práce. Ale netrvalo dlouho a na začátku října 2020 přišel lockdown druhý. Ten byl mnohem krutější a nejsmlouvavější než ten předchozí. Trval osm měsíců! V průběhu se střídala naděje na jeho ukončení, s beznadějí a nemohoucností jakkoli tento fakt ovlivnit. A právě v tu chvíli jsem si řekla „děj se vůle tvá“. Přijala jsem konečně to, co se kolem mě děje takové, jaké to je a začala „pádlovat“. Tentokráte jsem byla více připravena na online vysílání lekcí a pustila jsem se do jeho vylepšování. Dokoupila potřebnou kvalitní techniku, přestože peněz už ubývalo, a měla potěšení z každého setkání s klienty „na dálku“. Jenže opět přišlo ale… My jsme připraveni byli, naši klienti však nikoli. Ať už z jakýchkoli důvodů, na straně klientů o online lekce nebyl takový zájem, aby udržely studio nad vodou. Ačkoli my jsme do toho dali maximum. V tu chvíli mě kolegyně a kamarádka inspirovala využitím záznamů z online lekcí pro založení jógové videotéky. Hurá, opět jsem měla radost z něčeho nového, co mohu tvořit. A vznikl nádherný projekt jógové knihovny, kde zájemci o jógu naleznou stovky video lekcí a mnoho inspirace. Projekt, který by se díky lockdownu a uzavření studia pravděpodobně nikdy nenarodil. Pochopila jsem, že „to, co dnes vypadá jako trny, zítra mohou být růže“. Že všechny situace, ať už příjemné či nepříjemné, mají své místo na naší životní cestě. A je pouze na nás, jak se rozhodneme k nim přistoupit. Nakonec jsem za covid situaci vlastně „poděkovala“. Ale posléze jsem zjistila, že vesmír má se mnou další plány a má transformace vědomí ještě není u konce.

Na konci roku 2020 jsem si říkala, „v lednu už nás otevřou“. Na konci ledna jsem si říkala „v únoru už nás otevřou“. V březnu už jsem začala být nervózní. Musela jsem přijmout stav, že sice už plujeme klidnějšími vodami, ale přístav pro ukotvení je ještě v nekonečnu. Připomněla jsem si, že minulost neexistuje, budoucnost ještě nenastala a přítomnost je právě teď. Teď je to jediné, co je možné žít pravdivě a opravdově. Přestala jsem plánovat budoucnost, ohlížet se jaké to bylo před covidem skvělé, nadávat na stát, že na některé malé podnikatele pozapomněl, plakat že mě všichni opustili, a začala bytostně řešit finanční situaci kolem udržení studia. Dotační programy se totiž na začátku roku 2021 změnily a studio nedosáhlo ani na jediný. Nyní jsem v tom byla opravdu sama. Dokonce nějaký čas jsem vážně uvažovala, že studio zavřu a podnikání ukončím. Intuitivně jsem však cítila, že studio má žít dál, a že toto je má cesta. Tolik let práce, tolik energie a úsilí. To přece nemůžu vzdát. A pak jsem si vzpomněla, že vesmír, nám nenaloží více než uneseme.

Musela jsem změnit úhel pohledu. Vždyť v tom nejsem sama. Celé ty roky jsem zde byla pro stovky klientů. Překonala jsem sama sebe, svůj životní scénář „vše musíš zvládat sama“, a požádala o podporu své okolí, rodinu, klienty, pronajímatele, prostě všechny ty, kteří měli na studio nějakou vazbu. A byla jsem dojata pozitivní odezvou a podporou. A stačilo tak málo, požádat o pomocnou ruku. Teď už jsem věřila, že to zvládnu, teď už ano! Lockdown se však protáhl o další čtyři měsíce. Najednou jsem měla více času na sebe, rodinu, svůj domov. V průběhu celého období jsme totiž s mužem řešili stěhování do nového domu na samotě u lesa. O tom, že nebudeme moci pracovat a vydělávat si na živobytí, jsme při přípravě tohoto rodinného plánu neměli ani nejmenší ponětí. Nakonec však puzzle do sebe zapadly.

V červnu 2021 se studio konečně opět otevřelo. Někteří lektoři se nevrátili, stejně tak posily v recepčním týmu. Účast na lekcích přes prázdniny byla pouze čtvrtinová oproti počtům před covidem. Chvíli jsem byla mrzutá, studio už nutně potřebovalo finanční injekci. Ale pak jsem si znovu vzpomněla, že „vesmír, nám dává ne to, co chceme, ale to, co potřebujeme “ke svému vývoji a transformaci". Má šamanka mi řekla: „Vás vesmír miluje, Alenko“. A já začala věřit, že vše je, jak má být, že tam nahoře je o mě postaráno.

Najednou mě nijak netrápilo, že lekce jsou méně plné. Začala jsem se více věnovat propagaci studia, vytváření videí, psaní pro spřízněné časopisy a weby. Kompletně jsem si vyčistila přeplněný počítač zbytečnými dokumenty, udělala pořádek v miliónu fotografií, a hlavně si začala užívat nový domov. Uvědomila jsem si důležitou věc. Jsme to my, kdo tvoříme svoji realitu, kdo přemýšlí a vytváří své myšlenky, jenž následně spouští naše emoce, dle kterých prožíváme vlastní představu skutečnosti. Můžeme se rozhodnout žít v radosti anebo ve smutku, být láskyplní anebo ustrašení, žít v přítomném okamžiku anebo se ztrácet v minulosti či budoucnosti. Protože jak říká W. Shakespeare: „Nic není samo o sobě ani dobré, ani špatné. Záleží na tom, co si o tom myslíme.“ Potichu si každý den říkám: „Jsem pánem svého života!“ 
 

Další odkazy

• Další příběhy osobní transformace